Soutěž č.3

Byla noc, úplněk ozzařoval mojí jeskyni, probudila jsem se, vyšla ven z jeskyně, rozzeběhla se na nejbližší skálu. Po chvilce jsem tam byla, chystala jsem se zavít ale uslyšela jsem šustění a křupnutí větve, poté se z keře vynořila divná bílo-černá věc s velkýma zubama, rozeběhla se přímo na mě ale když byla přímo přede mnou zmizela. Chvíly jsem se ještě rozhlížela jestli se neobjeví, nic, nikde ta věc nebyla. Uviděla jsem ještěrku, lekla jsem se jí a co nejrychleji jsem běžela pryč, když už jsem si myslela, že jsem v bezpečí objevila se zase ta divná věc, /Horší to už být nemůže/ Pomyslela jsem si. Rozeběhla jsem se pryč, divná věc za mnou, zastavila jsem se až na louce ozzářené měsíčním svitem, otočila jsem se, věc za mnou už neběžela, otočila jsem se zpátky a věc byla přímo přede mnou. /Co to je za podivný stvoření ?/ Pomyslela jsem si, věc zmizela, poté se zase objevila a takto to šlo dokud jsem po ní neskočila. Věc opět zmizela, proměnila jsem se v havrana a odletěla do své jeskyně, v půlce cesty jsem uviděla kostlivce jak nějak běží, pak jsem uviděla netopýry, raději jsem zrychlila a za pár minut jsem už zase ležela ve své jeskyni. /Dneska byla docela strašidelná noc, ale co to bylo za věc ? Upír ? Duch ? To už nezjistím a ani to vědět nechci/ Pomyslela jsem si a usnula.

Byla temná a děsivá noc. Všichni šli už spát, ani netopýři se neozívali. Jenom já ne a ne usnout. Vylezu ze svého úkrytu. Les je jiný, než obvykle - kulatý měsíc vrhá paprsky světla na temné stromy, které vypadají děsivě. Derou se ke mě a chtějí mě chytit. Na chvíli se leknu, ale hned se zase zklidním. Za mnou se cosi mihne, otočím se, ale nikoho nevidím. Zdá se mi to všechno nějaké divné, až příliš strašidelné. Možná mám pouze až příliš bujnou fantazii, nebo je to zkutečnost? Uskočím stranou, když zaslehnu křik, který rve uši. Těsně vedle mě něco proběhne. Je to malé, ale já hned poznám, že je to nebezpečné. A taky že jo. Přede mnou se tyčí lidská postava. Nedovedu to ani popsat slovy. Je tmavá a zabalená do černého pláště. Na obličej nevidím a je mi to jedno. Nechtěla bych se setkat s něčím, co by mi mohlo něco udělat. Ještě k tomu v noci. Nejsem si jistá tím, co mám udělat. Postava se čím dál víc přibližuje. Už vidím i ruce s dlouhými černými nehty, jak mě chtějí chytit. Chci se rozběhnout pryč, ale nejde to. Chci volat o pomoc, nejde to. Nejde nic. Postava je už zkoro u mě, když uslyším tiché hlasy. "Betty, probud se". Trhnu sebou a zjistím, že se mi to pouze zdálo. Pomalu se uklidnuji. Je ještě noc a tak znovu lehnu a usnu.